„Hele, kdy jedete do toho Japonska a Koreje?“ zeptal se mně kamarád při náhodném setkání. „Jak víš, že tam jedeme?“ zalapala jsem nevěřícně po dechu. „Slyšel jsem to včera v radiu….“ zněla jeho odpověď.
A bylo to tak. 22.6.2010 mě Vladimír Kroc pozval do pořadu Radiožurnálu Nad věcí. Povídali jsme si o fotografování a cestování. Jedna z jeho posledních otázek zněla:
V.Kroc: Mluvili jsme o vašich cestách do Gruzie, Arménie, Náhorního Karabachu, Jižní Ameriky a Islandu. Kam se chystáte teď?
Já: Za 10 dní odjíždíme s rodinou do Japonska a Jižní Koreje. Myslíme si, že to bude celkem dobrodružná výprava. Začínáme studovat průvodce a přemýšlíme, co si s sebou vzít. Včera jsme podnikli zcela zásadní přípravu, navštívili jsme japonskou restauraci – zkusili jsme sedět na rohožích, jíst suši, sašimi, pít rýžové víno saké a celkem nám to šlo. Horší to asi bude s počasím, protože hned první věta v průvodci hlásala, že středoevropanům se nedoporučuje navštěvovat Japonsko v letních měsících. Tak uvidíme, jestli to přežijeme.
V.Kroc: Tak jestli přežijete, přijďte opět k nám do rádia povídat o Asii.
Přežili jsme a tak se konalo i povídání v radiu 16.8. 2010 v 8.30 kdo chce, může si poslechnout na: http://www.rozhlas.cz/
Kdo raději čte cestovatelské zápisky, tak pokračujedál:
1. den
Odlétáme do KorejeNastal čas odletu.
Snažili jsme se zabalit co nejméně věcí, protože se budeme hodně přemísťovat. Zdařilo se nám to částečně. Kufry máme sice dost velké, ale o trochu lehčí než jindy.
Let Praha-Soul – 8237 km, 10 hodin (časový posun +7 hod.)
Letíme s Korejci a proto při občerstvení máme na výběr z evropského i korejského jídla. Bereme to korejské s názvem BIBIMBAB. V misce studené nastrouhané maso se zeleninou, k tomu si vyklopíš z druhé misky teplou rýži + přidáš pálivou červenou omáčku + sezamový ocet. Zamícháš a hotovo! Celkem dobré. Během letu se nekonalo žádné drama. V letadle jsme se jakž takž vyspali – na letišti Soulu nás čekal bratr Martina – Michal, který v Soulu již 1,5 roku pracuje u ING. Ten naše taxi zanavigoval k hotelu FREISER SUITE, kde nám již předtím zarezervoval pokoje. Počasí bylo teplé a vlhké, ale zase ne tak, jak jsem se obávala. Pohoda.
Plni prvotního nadšení vyrážíme na prohlídku nedalekého královského paláce.
Cizokrajné dřevěné – krásně barevně vyzdobené stavby se stupňovitými střechami. Otevřené bez oken, s minimálním vybavením – obklopené velkým prostranstvím a parkem. Hezké, ale nějak na nás padá únava, časový posun a to vedro už nám nepřipadá přívětivé. Fotím, neb lidé mi se mi zdají úžasní – krásní, drobní, malí, mladí, upravení a prostě úplně jiní než my. Oni si zase pro změnu fotí nás. Jsme tu nepřehlédnutelní – 8 obrů v čele s blonďatou Naty. – Pro vysvětlenou cestujeme s rodinou Špaňárů (Martin, Iva, Kačka, Kuba) a naše výšky jsou: 198, 196, 180, 176, 175, 174, 172, 169 cm).
Při zpáteční cestě na každém kroku potkáváme policistu – je to tu prý normální a také proto je zde též táměř nulová kriminalita.
Večer máme sraz s Michalem, jeho manželkou a třemi dětmi v nedaleké indické restauraci, kde prý dobře vaří. Bohužel Michal dorazil o něco později a my si iniciativně objednali dle vlastního namátkového výběru. Jídlo vizuálně vypadalo dobře, ale pozřít se nedalo, protože bylo úděsně pálivé. No vyjma chleba, který jsme tedy s chutí povečeřeli. „Proč jste na nás nepočkali s objednávkou ? Korejská kuchyně je velmi a to VELMI kořeněná a páliváí. Mě trvalo hodně dlouho, než jsem si na některá jídla zvykl. Při výběru některých jídel buďte obezřetní, většinou nejsou - mírně řečeno – moc chutná. Korea je původně velice chudá a nenáročná země a obyvatelé jsou zvyklí zpracovávat kde co!“ - pozdě nás varoval Michal.
2. den
Cesta SOULEM ZA NÁRODNÍMI TRADICEMI a dobrodružná jízda metrem
Dá se říci, že jsme se už trochu rozkoukali, tak se můžeme vrhnout do prvního samostatného dobrodružství. Martin, který je vedoucí „korejské“ sekce, vymyslel, že navštívíme folklórní vesnici, tedy jakýsi korejský skanzen. Sehnal informace, že se tam dostaneme autobusem a cesta prý trvá 40 minut. To nám přišlo jako přijatelné a tudíž jsme posilněni dobrou snídaní a v domnění, že jsme již překonali časový posun – plni optimizmu vyrazili na autobusovou zastávku. Ta nás dovedla v úžas. Byla to sice obyčejná zastávka, u níž však stála nedohledná řada autobusů, které plynule popojížděly - otevřely se dveře (z nich vyskákali štíhlí, mladí, krásní lidé – pěkně čistě a módně oblečení) a zase odjížděly. Když jsme chtěli nastoupit do našeho vytipovaného busu, tak se řidič bránil, že do FOLKLOR VILLAGE nejede. Tak jsme znovu prostudovali plánek autobusů, ale jen jsme se v naší volbě ujistili – ještě že nám nabídla pomoc ochotná Korejka a tak jsme na druhý pokus nastoupili opět do autobusu stejného čísla – jen s jiným řidičem. Ten předchozí byl asi silný introvert a cestoval rád sám.
Po dosednutí na sedadlo do příjemně klimatizovaného prostředku se však u nás všech projevil deficit spánku a začali jsme poklimbávat – no co, máme 40 minut čas. Kolem nás se míhaly výškové budovy a paneláky SOULU. Opravdu to není žádné městečko – má 11 (?) (Marcel říkal 10, Martin 14) milionů obyvatel – tedy jako celé Česko. /Celá jižní Korea má 47 milionů obyvatel, severní Korea 23 milionů./ Z valné části se jedná o nově postavené budovy – neboť ty staré byly zničené v nedávných válkách. Nějak se jim zde nepodařilo vybudovat přehledný systém a tak prý najít nějakou ulici - tedy hlavně dům v jisté ulici, je téměř nemožné, neboť čísla popisná nejsou logicky řazena. Při této rozloze je jediná možnost používání GPS. Jedeme, trochu spíme, kocháme se, hledíme a povídáme. Zatím jsme v klidu – kolem nás stále velké město – Iva: „Musíme přejet celý Soul – jedeme do vesnice, tak to musí být za městem. To snad dá rozum…“ Nám se spíš zdá, že budovy kolem nás jsou nějak povědomé. Netočíme se v bludném kruhu? Po hodině jízdy začínáme být mírně nervózní. Ptáme se řidiče: „Jedeme správně?“ Úslužně pokyvuje, že ano a Martinovi na ciferníku hodinek ukazuje, jak ještě dlouho. Původně jsme si mysleli, že mu jen leští ciferník, ale zřejmě to byl pokus naznačit, kolik hodin s ním ještě strávíme.
Po dvou hodinách jízdy, kdy už jsme byli v autobusu jen sami, nás vysadil uprostřed sídliště a ukázal kamsi do dáli, tam že je náš cíl. Nejprve jsme se zoufale rozesmáli, pak ale dle jeho rady vyrazili. Je pekelné – prádelní – vedro. Nakonec se doplazíme ke vstupu naší vysněné atrakce. Je pravé poledne a jsme tu sami. Nejdřív se zdálo, že se jedná o podívanou typu DISNEY LANDU, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a opravdu se jednalo o rozlehlý komplex starých tradičních korejských domů – celé vesnice, včetně pár krojovaných obyvatel, zvířat, polí, muzeí a voskových figurín, které předváděly tradiční práce a obřady. Těsně jsme propásli ukázky svatby a národních tanců. Slyšeli jsme jen vzdálené bubnování. Vše bylo pěkné, čisté, přehledné – včetně vězení, kde jsme si mohli vyzkoušet sedět na kládě, i veřejné bití holí na náměstí – k tomu jsem přemlouvala Marcela, ale kdoví-proč nechtěl.
Skanzenem by se dalo toulat celý den, ale my měli v plánu ještě další věci a tak jsme museli myslet na návrat. Ovšem ještě jsme se zastavili na oběd – a chtěli jsme tradiční jídlo, před kterým nás Michal varoval. Objednali jsme si podle obrázků čtyři různá jídla a všechna – kromě amolety, která se dala pozřít, fakt „STÁLA ZA TO“. Úplně nejhorší byla jakási huspenina - o kteréMartin prohlásil, že je jistě vyráběná z ropy, neboť byla fakticky nepoživatelná. Kluci chtěli uspřádat závody, kdo jí sní víc, ale po několika soustech snahu vzdali – to se vážně nedalo. Usoudili jsme, že tato restaurace by rozhodně nikdy nedostala žádnou Michelinskou hvězdičku.
Polohladoví (já měla v žaludku několik kousků žužlavého – podivně páchnoucího hovězího) - jsme vyrazili hledat zpáteční dopravu. V naději, že seženeme něco rychlejšího než vyhlídkový autobus Soulem, jsme zašli do informací. Tam nám opět přeochotně poradili – jiný autobus, ale cesta byla opět dvouhodinová. Tentokrát jsme se nenervovali a pěkně pohodlně se prospali.
Prohlídku Soulu jsme pokračovali návštěvou 63 SQEARE - výškové budovy - kde je z 60.patra velkolepý výhled na celé město. Teprve zde se ukázala jeho pravá a nekonečná rozlehlost. Panelák vedle paneláku, všude, kam lidské oko dohlédne.
Wikipedie říká, že Soul je hlavním městem Jižní Koreje (Korejské republiky). Název města je vlastně samotným korejským slovem, které označuje hlavní město. Celý název Soulu zní Soul tchukpjolsi (česky: Zvláštní město Soul). Žije zde přibližně 11 miliónů obyvatel (v aglomeraci okolo 20 miliónů) jeho rozloha je 605 km².
Mrakodrap s vyhlídkou byl plný kanceláří a atrakcí – my zkusili ještě v přízemí OCEAN WORLD. Nádherná akvária s tučňáky, obřími želvami, chobotnicemi, lachtany a tak. Nádhera. 
Ve velkoměstě přímo očista duše a upoceného těla. Tam bych byla až do večera – tedy spíš do noci – neboť večer už byl a my měli na 20.00 objednanou večeři v hotelu. Ale prý nejsme od hotelu daleko, tak tam zkusíme zajet metrem – taxíkem by to trvalo – vzhledem k zácpám dlouho. Pár stanic. Co na tom může být? Ale ouha. Metro jsme sice po delším hledání a vyptávání se místních našli – bylo krásné, nové, čistě se skvoucí – ale už plánek s mnoha různě se křižujícími trasami byl pro nás naprosto nepřehledný. A kde přesně se v této změti nacházíme my? Naši bezmocnosti si povšimnul jeden děda a hned se nabídl, že nám pomůže.
Pak zavolal na pomoc dalšího a ten dalšího. Po půlhodinové debatě nám skupinka ochotných pomocníků zakoupila lístek a vpustila nás do útrob metra. V rámci bezpečnosti je kolejiště zasklené a dveře stěny se otvírají až při přejezdu vozů. První jízdu jsme zvládli na jedničku. Ale pak následoval přestup. Muselo se vylézt z podzemí ven a ulicí přejít do jiného vlezu. Tam nás však již zakoupený lístek ochotným staříkem nevpustil. Ale přece se našli další ochotní mladíci, kteří se nás, vzácných exotů – neboť turistů je tu velmi pomálu (např.v metru jsme žádné nepotkali – ovšem pokud to nebyli Japonci – ty bychom nepoznali), kteří nějak turnikety u vstupu do metra obelstili a my se dovnitř dostali bez zaplacení dalšího lístku. Při jízdě – kdy jsme netušili, zda jedeme správným směrem či opačným, jsme si fotili Korejce a oni zase nás. Ven nás turnikety nepustily a tak jsme je drsně přeskočili – snad nás za to dodatečně nezastřelí…
Večeři jsme samozřejmě ve 20.00 nestihli, ale i ve 21.00 s námi počítali a připravili nám tentokrát výbornou krmi – jelikož tu nám doporučil korejských věcí znalý Michal – hovězí steak připravovaný přímo před našimi zraky na plotýnkách na stole + různé pálivé zeleninové oblohy. Nejpřekvapivější bylo, že servírky maso stříhali takovými klasickými krejčovskými nůžkami.
Po večeři za námi zaskočil Michal a od něj jsme se dozvěděli zajímavosti o Korejcích:
- Jsou absolutně disciplinovaní – co je psáno, to je dáno (z toho ale také vyplývá jejich malá kreativita)..
- Mladé holky jsou krásné a upravené, ale jakmile se vdají, mění zvyky a stávají se z nich neupravené puťky domácí, které nevycházejí často z domu ven.
- Funguje tu hiearchie
- Manželka je často provdána bez lásky, bydlí s tchyní v pokoji a manžel má pokoj jen pro sebe.
- Ve školách jsou na děti kladeny obrovské nároky – po odpolednách probíhá další směna výuky– doučování.
- Korea se žene kupředu obrovským tempem
- Korejci pracují do úmoru – od 9 hod. často až do 12 hod. večer. Mají ročně 5-10 dní dovolené a tu si často nikdy nevyberou.
- Potřebují-li se odreagovat od věčné práce, tak se často opíjí do němoty – protože mají špatné spalování – netrvá to dlouho – tak hodinu
- Z práce se nevyhazuje – ani se nesmí snížit plat – ale zaměstnavatel může zaměstnance odrovnat třeba tím, že mu změní pracovní náplň. Neoblíbeného manažera pošlou do podzemních garáží počítat přijíždějící auta….třeba
- Je tu absolutně bezpečno – nekrade se, nevraždí se
- Ve vysokých kruzích je obrovská korupce
- Ženy se do tří let věku dítěte od něj nehnou na krok – proto zde, v zemi nejrozmanitější elektroniky, neseženete – nebo velmi těžko „elektronickou domácí chůvu“ – říkal Michal
3. den
Co je DMZ? Demilitarizovaná zóna
DMZ leží mezi Severní a Jižní Koreou a je to vlastně pásmo okolo 38. rovnoběžky nikoho sahající od východu na západ, 2 km do Severní Koreje a 2 km do Jižní - ohraničené ostnatým drátem. Toto území nevymysleli Korejci, ale někdo třetí – pravděpodobně OSN, aby po válce, která se odehrávala v letech 1950-53, vzniklo takzvané nárazníkové pásmo a aby k sobě znepřátelené státy neměly tak úplně blízko. (Pozn. Dnes 11 milionový Soul měl před válkou měl 3,5 mil. obyvatel a ve válce, která se pře něj přehnala celkem čtyřikrát, byl totálně srovnán se zemí). Jenže severním Korejcům se mírové řešení moc nezamlouvalo a tak vymýšleli, jak by své jižní bratry mohli obelstít a obsadit jejich území. Vymýšleli a vymýšleli, až postupně vykopali pod DMZ čtyří podzemní tunely, které směřovaly k Soulu. Těmi měli v plánu poslat na jih svou armádou – tunely se během hodiny mohlo přesunout až 30 000 vojáků – což je pěkné stádečko.
Dnes je situace trochu legrační. Zatímco na severu mají stále stalinistický režim, místní obyvatelé nemají ani potuchy o tom, co se děje za hranicemi, ve škole a v televizi jim VELKÝ KIM a jeho strana stále dokonale vymývají mozky - jak jsou oni nejlepší a jak zlí Američané ruku v ruce s Jižní Koreou proti nim kují plány – hrají divadýlko světu a sobě - např. na hranici DMZ mají celou „potěmkinovskou“ vesnici, ve které se svítí v oknech prázdných domů – aby to z jihu vypadalo, že se tam mají všichni báječně a pohodově. Na jihu si z DMZ (a severními Korejci pracně - a určitě se ztrátou životů mnoha vojáků vybudovanými tunely) – udělali turistickou senzaci a vozí autobusy plné turistů na prohlídku „hájené“ zóny.
A právě takto jsme se do DMZ dostali i my. Ráno v 7.20 nás před hotelem vyzvedl DAN LEE z cestovní kanceláře a spolu s Angličankou, Francouzkou, dvěma Novozélanďankami, Židem a blíže neurčeným černochem (pěkný národnostní miš maš) nás naložil do autobusu. Měl sebou ještě pomocníka. Oba byli paf z našich tělesných výšek a stále se nás ptali, zda jsou v Česku všichni lidé tak vysocí. Pomocník, který byl na místní poměry čahoun, na nás fascinovaně zíral a stále se chtěl poměřovat s Naty. Tvrdil, že má 183 cm a nechápal, že Naty s jejími 180 cm je asi o ¼ hlavy vyšší. No jo, mají tam asi jiné míry….
Do DMZ je to asi hodina cesty - toho jsme se po včerejších zkušenostech trochu báli (40 min.= 2 hodiny), ale vše šlo podle plánu. Při vstupu nás kontrolovali vojáci v maskáčových uniformách, ověšení šňůrami a tvářící se velmi drsně (což bylo trochu úsměvné vzhledem k jejich mladičkému věku). Striktně bylo zakázáno fotografovat. V zóně byly turistické restaurace, zvon míru, stará rezavá lokomotiva, most ověšený mírovými přáními, muzeum o korejské válce….
Velký zážitek nám poskytl průchod vykopaným tunelem: 350 m šikmo dolů – pak 100 m do útrob země - pěkně ohnutí, neboť Korejci při hloubení na nás vůbec nemysleli a tunel si vykutali na svou výšku – pěkně nás bolela záda!
V DMZ je krásné nové vlakové nádraží - na které nikdo nejezdí. Je připravené na dobu, až se Korejci usmíří a vlaky budou bez problémů jezdit od severu na jih a naopak. Doufám, že to bude brzy.
Neměla jsem tam moc dobrý pocit. Až moc mi to připomínalo naši dobu v socializmu a naše ztracení a odtržení od světa. Jsem ráda, že ta doba pominula a naše děti nechápou, o co se v severní Koreji jedná a nedokáží si jejich život představit. Ještě, že tak! My se do nich dokážeme vcítit až moc dobře. Třeba v okamžiku, kdy Marcel nafilmoval pohled na severní Koreu z místa, které bylo metr za dovolenou čárou, hned k němu přiskočil voják, kameru mu sebral a – naštěstí – vymazal jen ten inkriminovaný záběr - kdyby ji hodil ze skály, vůbec by mě to nepřekvapilo..
Po návratu do Soulu jsme zašli na vyhlídkovou rozhlednu (postavenou při olympiádě), vyvezli se lanovkou a kochali se výhledy na město, krásné Korejky i roztomilé dětičky. Já lovila snímky, někdo se občerstvoval, někdo hrál Games (Marcel s Víťou si to rozdali v hodu na koš. První hru marcel prohrál o 100 bodů a nemohl tomu uvěřit. „To musí být zrada techniky, špatně jim to tu počítá. Jsem přece nějaký basketbalista! Dáme odvetu a pravda se ukáže.“. Ukázala se. Ve druhé hře prohrál o 120 bodů… Ach, Víťo, cos to provedl? Teď už s ním až do večera nebude kloudná řeč!)
Cesta městem tam i zpět byly příjemné. Sice hodně lidí a hustý provoz, nad našimi hlavami mrakodrapy, jejichž skleněné plochy se v podvečerním slunci třpytily a odrážely své sousedy v roztodivných úhlech a tvarech.
Všechno nám připadalo milé a přívětivé, jakoby nás město láskyplně přijímalo do své náruče – ačkoliv z naší vizáže a výšky muselo na první pohled poznat, že nejsme z jeho lůna, že jsme jen zbloudivší cizinci.
Cestou jsme potkali královský palác – ale Iva usoudila, že bude stejný, jako jsme už viděli – tak jsme jen shlédli výměnu stráží, vyfotili se s velitelem jednotky a poobdivovali jejich krásné tradiční červené kroje, luky a šípy. Bylo sympatické, že za focení nechtěli peníze – jako třeba gladiátoři před Koloseem v Římě. Tvářili se mile a přitom hrdě na své tradice.
Večer dokonce vyzbyl čas na využití hotelového bazénu a vířivky – super osvěžení – a na večeři v nedaleké italské restauraci – korejské speciality jsme již neriskovali a vsadili na klasickou pizzu. Specialit si užijeme v Japonsku až až. A to už zítra !
Takže Koreo, byli jsme tu jen chvíli, ale moc ses nám líbila – asi se k tobě vrátíme !
NA SHLEDANOU KOREO ! ANNYEONGHIGASIPSIYO KOREA !
Vytvořil