Chcete-li číst deník z cesty chronologicky, je nutné začít Koreou!
4.den
PŘILÉTÁME DO JAPAN aneb Jak se Kjóto skoro nepovedlo
Přemísťujeme se z Koreje do Japonska. Mohlo by se zdát, že se budeme kodrcat celý den z letiště na letiště, ale náš přesun byl neuvěřitelný fofr. V 9.00 jsme ještě byli v Koreji na letišti GIMPO a v 11 už dýcháme japonský vzduch. Překvapivě vůbec není jiný. Přiletěli jsme do Osaky a z ní hned pokračovali do Kjóta – tedy poté, co jsme si hned na letišti vyřídili, resp. vyměnili RAIL PASY z české na japonskou verzi.
Něco o Kjótu.
Aby turista Japonsku dokonale porozuměl, musí navštívit starobylé uličky a okolí císařské metropole v Kjótu. V tomto rušném moderním městě se zachovalo mnoho památek. I když obyvatelé Kjóta mohou Tokiu a Osace závidět hospodářský rozvoj, sami jsou pyšní na svou rafinovanou kuchyni, rytmický dialekt a v nímavost……tolik průvodce.
Díváme se kolem sebe a snažíme se najít rozdíly mezi Korejci a Japonci – na první pohled jsou Japonci rozmanitější a nápaditější ve srovnání s uniformními Korejci. Dívky mají moderní účesy – velmi často odbarvené vlasy – od melírů, po světle hnědé až výjimečně do blond. Módu mají velmi kreativní, vrstvenou, hodně volánků a průhledných látek. Jsme u vytržení a stále si je prohlížíme. Oni nás také, ale v Koreji mi to připadalo více. V hotelu na nás již čekali – ubytujeme se v maličkých pokojíčcích s maličkou koupelnou, s malou vanou v jakési vestavěné skříni. Pokojíček jako pro trpaslíčky, ale má vše, co je potřeba.
Prohlídku města začneme císařským parkem a palácem (Naty vybavená nově zakoupeným japonským paraplíčkem a vějířem, který si kdysi přivezla ze Španělska). Marcel sice tvrdí, že bude zavřený, ale Martin si myslí, že ne – je to celkem daleko, cesta rozlehlým, téměř opuštěným parkem a…Marcel měl pravdu. Zavřeno na deset zámků. Marcel nám alespoň přečte informace z průvodce, ale začíná být nervózní, neboť den ubíhá a on – vůdce výpravy možná nestihne vše dle svého itineráře – proto netrpělivě zahrabe nohou a tryskem vyrážíme k další atrakci hradu NIDŽO – v průvodci sice psali, že poslední prohlídka začíná 16,00 a je právě 16,00, ale otevřeno prý mají do 17,00 a tak letíme - první Marcel (plný síly a elánu), za ním Martin (také odhodlán) a pak my (doprovázeni Natálčiným reptáním, že je to zbytečná námaha, neb nás tam už stejně nepustí…..). Marcel na nás na každé křižovatce rozčileně gestikuluje, že se máme vrhat pod kola aut na červenou, že zdržujeme schválně a proč vlastně s takovým přístupem vůbec někam jezdíme a nezůstaneme doma…..). Schvácení, zaplavení potem dosprintujeme ke hradu – a vrátný nám jen oznamuje, že je zavřeno. Marcel na nás metá blesky a my na něj. Smůla. To se nám to Kjóto nějak nevede……ale ještě máme v plánu starobylou uličku PONTOČO, třeba dnešní cestovatelské fiasko zachrání. Všechny nás hrozně bolí nohy, ale chceme Marcelovi udělat radost, aby se mu vrátila nálada, tak souhlasíme, že do turisticky vyhlášené uličky dojdeme pěšky – vždyť je to vlastně kousek – jen na druhé straně města!.
Cestou si prohlížíme architekturu, boční uličky plné elektrických drátů ve výšce různě zamotaných do sebe, restaurace, kde za výlohami mají makety jídel – to se bude hodit, protože japonským klikyhákům nerozumíme vůbec a latinka někde je a někde chybí vůbec. Procházíme tržnicí NIŠIKI, kde prý nakupují suroviny všichni šéfkuchaři z KJÓTA. Veliká zastřešená hala s množstvím krámků od zeleniny, ryb (rybích očí), kimona, sandály, kalhoty, oblečení…….vše co taková tržnice obvykle nabízí.
e nám vlhké horko a tak vklopýtáme do jediné kavárny – ze které se vyklubala BIO kavárna. Dáme si čaj, kávu a nechemickou čokoládu. Taky by bylo fajn si odskočit – nevím, kdo se z toalety vrátil první, ale rozhodně se vrátil velmi tajuplně…….to musíte zkusit!. To je tedy zážitek! A tak jeden po druhém odcházíme do oné místnosti zkoumat její taje a opravdu to stojí za to! Vedle mísy je umístěn panel s tlačítky, pomocí kterých si můžeš zvolit zahřívání prkénka, tři způsoby omývání zadku, sušení horkým vzduchem a pouštění zvukových efektů (třeba zvuk splachování), které překryje tvé vlastní pazvuky. Jo, jo – what ťéchnika, mají to Japončíci vymakané.
K večeru se pomalu a jistě přibližujeme k naší uličce PONTOČO – neony svítí, obloha tmavne a blízká řeka hučí. Ulička je vyhlášená tím, že se tu nachází jeden podnik vedle druhého a v nich se Gejši věnují movitým turistům. 
Co znamená být Gejša ? Je to profesionální společnice, která svými znalostmi tradičního umění, zdatností ve společenské konverzaci a schopností udržet tajemství získává úctu a někdy i lásku zámožných, vlivných mužů. Toto povolání, které se zrodilo v 17. století., je dnes trochu na ústupu a často je zastiňují aktivity tzv. onsen gejš, které místo klasického umění nabízejí umění sexuální. Hlavní charakteristikou gejši je dále nalíčený obličej s malými rudými ústy, kimono, vyčesané vlasy ozdobené barevnými vlásenkami, vysoké dřeváky. Gejša umí tančit s vějíři či hrát na strunný nástroj Šamisenu.
Naší skupince se sice nepodařilo promluvit (natož chytře) s gejšou , ale zato jsme si dali v útulné restauraci na terase nad řekou výbornou pravou japonskou večeři. Obsahovala šest chodů včetně jakéhosi rybího chrchle a celé malé ryby, která vypadala jako živá, jen vyskočit z talíře o odplout (s její konzumací pomocí hůlek jsme si absolutně nevěděli rady, ale zdálo se, že ani í Japonci u sousedního stolu ne. Ti o ni dokonce losovali a ten, který vyhrál – nebo prohrál? – s ní mohl zápasit. Přes nezvyklost a podivnost pokrmů jsme si náramně pochutnali. Dokonce jsme si všimli, že jedna gejša byla v restauraci také přítomna – bohužel však v doprovodu místního bussinesmana. Při zpáteční cestě noční uličkou budila Naty svými blonďatými vlasy velkou pozornost a ze všech potemnělých koutů se jejím směrem nesl vyzývavý šepot. Dělalo jí to celkem dobře.
5. den
Výlet do Nary aneb návod, jak dosáhnout Nirvány
Psaní deníku mi dělá celkem problémy. Jak celý den vláčím na svých útlých ramenou dva těžké foťáky – jsem večer strašně ztrhaná a představa, že budu ještě něco sepisovat mě děsí. Ale stejně se o to pokusím, vezmu deník do postele - napíšu dvě věty a usnu hlubokým - bezvědomí připomínajícím spánkem.
Tak tedy alespoň stručně. Tento den se dá nazvat náboženskou procházkou. Poté, co jsme bez problémů vlakem dorazili do města NARA, jsme se vydali k chrámu KOFUKUDZI, což byla 5ti patrová pagoda, před kterou postávalo či chodilo stádo jelínků – ti jsou zde považováni za posly bohů. Ihned se v nás probudila naše infaltilní stránka a my podlehli kouzlu roztomilých bohů – krmili jsme je sušenkami – které se zde pro ně prodávaly, hladili je, smáli se, utíkali před jejich trkáním, kterým si vynucovali dobrůtky a zase se vraceli. Byli krásní a v této chvíli - alespoň mne, žádné architektonické památky nezajímaly.
V areálu parku jsou jelínků stovky a nikoho ani nenapadne, aby jim ublížil. Cestou si všichni dohromady povídáme o náboženstvích – hlavně o buddhismu:
Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 230 - 500 miliónů lidí.[1]Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.
Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V pozdější době došlo k vytvoření systému osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům.
a japonském šintoismu:
Šintoismus ( Šintó, v češtině někdy také jen jako Šintó) je původní náboženství Japonska založené na animismu a polytheismu. Jedná se o jediné náboženství vzniklé v Japonsku a dodnes se přes vliv buddhismu a konfucianismu jedná o živé náboženství. Na rozdíl od jiných mnohých náboženství šintoismus neobsahuje jasný výčet pravidel a dogmat. Dá se mluvit o dvou formách tohoto náboženství, lidovém kultu a organizovaném státním kultu, který měl vliv počátku období Meidži do konce 2. světové války. V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů. Slovo šintó je složeno ze znaků „šin“ (神) ve význam bůh či duch (stejný znak se dá číst i jako kami) a „tó“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo tao). Proto se o šintoismu mluví také jako o „cestě bohů“.
Hovoříme, až dorazíme k buddhistickému unikátu: chrámu TODAIDŽI – což je největší dřevěná stavba na světě, ve které si pěkně na zadku sedí největší bronzová socha Buddhy na světě - dvě světová prvenství na jednom místě, to je prostě bomba – a bylo vidět, že Buddha je si toho vědom.
Tvářil se sebevědomě a zároveň shovívavě shlížel ze své výšky (16 m) na nás ubohé smrtelníky obklopen nebeskými bytostmi. V chrámu spolu s námi byla spousta malých dětí ve školních uniformách – asi na výletě. Byly hrozně roztomilé, pozorně poslouchaly paní učitelku a přitom na nás zvědavě pokukovaly. Pak se pěkně postavily do řady a začaly jedno po druhém prolézat otvorem ve sloupu na pravé straně Buddhy. Podle pověry prý platí, kdo se tímto otvorem protáhne, dosáhne ve svém životě NIRVÁNY Kuba s Víťou se po japonských dětičkách opičili a také se do otvoru nacpali – kéž si tedy nirvány užijí! Kačka se o to také pokusila, ale hned za hlavou se zasekla, což není divu, neb otvor byl opravdu malý. Já jsem školáčky nadšeně fotila – s vidinou úžasných záběrů , ale až později jsem zjistila, že na malou citlivost, tak mám plno rozmazaných fotek, které by byly pěkné, kdyby….. ale stejně se mi líbí. mají náladu a akci.
Dalším místem našeho chrámového putování byla šintoistická svatyně KASUGA. K šintoismu patří rituály: před vstupem do svatyně je tradicí umytí rukou v bazénku čózuja a vypláchnutí úst bambusovou naběračkou hišaku. Před budovou svatyně také věřící dávají mince do dřevěné krabice saisen-bako, dvakrát udeří na gong, dvakrát se ukloní, silně a slabě tlesknou, přednesou božstvu svou prosbu, opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou. Naty se toto nábožensví tak zalíbilo, že se ho rozhodla vyznávat – tak to jsem zvědavá.
Svatyně byla postavena v roce 710 a protože šintoisté jsou pořádkumilovní a chtějí mít vše pěkně očištěné, rozhodli se každých 20 let svatyni zbořit a poté postavit úplně stejně znovu. Podařilo se jim to 50x za sebou a až v roce 1863 si řekli stop! Okolo svatyně je neuvěřitelné množství luceren – kamenných a bronzových. Rozsvěcují je při slavnostech a musí to být velká krása. Všude jsou tabulky, na které si za malý poplatek můžeš napsat své přání a zavěsit k ostatním. My napsali AŤ ŽIJE TRIGEMA (česky psaný nápis se mezi japonskými klikyháky pěkně vyjímal, tak snad se naše přání vyplní…
Při zpáteční cestě jsme ještě z vlaku vystoupili v INAŘE, což je jedna zastávka před KJÓTEM a prohlídli si do tmy se nořící symbol ŠINTOISMU – rumělkové brány TORII – jedná se o dlouhé bránořadí sestávající se z jednotlivých TORIÍ hustě nalepených na sebe a vytvářející jakýsi červený tunel. Sotva jsme se vlekli, ale byl to zajímavý pohled.
TORII = brána do okrsku svatyně. Stovky těchto TORIÍ prý nechali vybudovat japonští podnikatelé, aby vzdali čest šintoismu. Svůj hlad jsme ukojili v posledním patře obchodního domu – kde jsme po velmi složitém výběhu navštívili japonský Mc Donalds, kde podávali smažený řízek se zelím, rýží a mušlovou polévkou. Celkem to ušlo. Zítra zajdeme asi na suši.
6. den
Mírový den v Hirošimě
Dnes konečně přišel na řadu Shinkanzen. Zatímco normálním vlakem jsme jeli trasu Osaka-Kjóto (myslím) 55 minut, tak pověstným japonským rychlovlakem nám tato stejná trasa trvala asi 10 minut. Interiér blížící se letadlu, za okny rychle ubíhající krajina, spořádaně vystupující a nastupující cestující, ukázkově čisté toalety a umývárny, hlášení v japonštině i v angličtině…..to je shinkanzen. Už nikdy nechci jet žádným našíim vlakem se špinavými či nefungujícími záchodky. Toto je pravé pohodlné cestování.
Naší dnešní destinací je HIROŠIMA, kde se vyloďujeme po čtvrt hodině rychlojízdy. Náš zabukovaný hotel je přímo u nádraží, necháváme si tam zavazadla, neb pokoje budou připravené až odpoledne (stihli jsme se z Kjóta přemístit neuvěřitelně rychle - na bránu hotelu klepeme už před 11. hodinou). A vydáváme se do centra tramvají - zatím nám systém v tramvaji není úplně jasný. Koupili jsme si celodenní jízdenku, tu protáhneme čtecím zařízením uvnitř vagónu - to by bylo normální. Ale - ještě je tu průvodčí, který během jízdy něco ve vagonu obezřetně kontroluje. Na výstupní stanici nám naše kartičkové jízdenky opět zkontroluje a některí Japonci mu platí v hotovosti mincemi. Je zajímavé, že se vystupuje jen jedněmi dveřmi - což je ve špičce dost nepraktické, ale se správně a spořádaně vychovanými Japonci lze zvládnout všechno.
Bez problému se dostáváme do Mírového parku, který se rozkládá v místě epicentra výbuchu atomové bomby, kterou Amíci svrhli na Hirošimu 6. 8. 1945 v 8.15 a o tři dny později tento osud postihl i město Nagasaki. Výbuch totálně zničil město, zahynulo okolo 200 000 lidí.
Jako memento této hrůzostrašné události se dnes na okraji parku tyčí zbytky ohořelé stavby s kopulí: Průmyslového paláce (který navrhl český architekt Jan Letzl) a slouží jako pomník.
V parku se nachází několik dalších památníků, věnovaných obětem výbuchu, nás však nejvíce zaujalo Mírové pamětní muzeum. Je tvořené třemi částmi a zobrazuje události, které svržení bomby předcházely, jak vypadalo město před a po výbuchu,
co je to jaderný výbuch. K vidění jsou mnohé předměty ze zničeného města, včetně zhmotněných příběhů dětí, které zahynuly. Nejpůsobivější je osud malé holčičky (a prý v Japonsku ho zná každé batole), která bombu přežila, ale v 10 letech onemocněla leukemii. Věřila tomu, že složí-li 1000 papírových jeřábů (kteří jsou symbolem japonské dlouhověkosti a štěstí), uzdraví se. Nestalo se tak a ona zemřela. Při čtení a prohlížení záznamů a fotografií z jejího života, který se nachází v druhé třetině expozice, už v člověku explodují emoce, které má v sobě nastřádané. To, že na Hirošimu byla svržena bomba ví každý, ale jen tak obecně. Pokud si událost spojí s konkrétním lidmi – neřku-li dětmi – tak si v té situaci představuje sebe a svou rodinu. (Musela to být naprostá hrůza). Pak heslo - nikdy se Hirošima nesmí opakovat - ožívá a není pouhou frází.
Otřesení a zahloubaní jsme doprohlíželi muzeum (v poslední části byly fotografie státníků, kteří Hirošimu navštívili a pamětní kniha. Tam jsme našli i emotivní mírový vzkaz Václava Havla) a vyšli klimatizovaného prostředí do horkého dne.
Před budovou nás čekal zástup školáků, kteří nás obklopili a chtěli s námi dělat rozhovory (měli takovou interaktivní hodinu angličtiny). Moc jsme jim nerozuměli a asi ani oni nám, ale byli hrozně milí a usměvaví. Dokonalý kontrast s katastrofickou náladou uvnitř muzea. Je fajn, že ponuré válečné události jsou již za námi a venku čeká optimistická (doufejme) budoucnost. Ty malé děti byly její symbolikou.
Ostatně školáci stojí za zmínku. Na Mírovém náměstí jich bylo plno. Mnoho tříd dětí různého věku – od prvňáčků až po středoškoláky. Všichni mají školní uniformy – skládaná sukénka, bílé košile – někdy s námořnickými límečky, podkolenky, identické tašky. Sukénky holčiček jsou modré, šedé nebo různě kostkované, asi podle ročníků škol.Kluci mají kalhoty ze stejné látky. Mrňousové mají přes rameno termosky s pitím, bílé kloboučky. Jsou hrozně roztomilí. Když dělali rozhovor s Víťou, zasáhla do toho i paní učitelka – divila se, jak je Víťa vysoký a když se zjistilo, že je i stejně starý jako oni, tak se paní učitelka ptala, zda má holku. Ne, zněla Víťova odpověď. No vidíš, tady ta Japonka ( a ukazuje na jednu svou žákyni).by byla pro tebe fajn, ne? Víťa se červenal a Japonečka vyprskla smíchy a stydlivě odběhla. No, tak tedy Víťa štěstí v Hirošimě neudělal, ale dostal plnou hrst papírových jeřábů.
Naty také konverzovala a tak jsem jí s dětičkami vyfotila.
Odpoledne jsme ještě navštívili Hirošimský hrad, který byl při výbuchu zničen, ale v roce 1958 kompletně rekonstruován. Tam jsme si zkusili kimono a samurajskou zbroj. Při našem odchodu venku pršelo a zřízenec nám hned do ruky vtiskl průhledný deštník. Viděli jsme s nimi chodit hodně lidí, zřejmě jsou erární a po ukončení deště je odložíš někde na veřejném místě. Obdivuhodné. To u nás by je hned lidi rozkradli.
Večer jsme si dali odpočinkový. Naše pokoje v hotelu měly jen 12 m2, přesto poskytovaly vše, co je potřebné, včetně prďáckých zelených bavlněných kimon, které se nazývají jukaty. Hned jsem se do jednoho ustrojila, vlezla do postele a četla, psala deník a jen tak lenošila. To bylo žůžo!
Vytvořil