Přináším úryvek z právě připravované knihy (v umělecké dílně Garika Avanesiana.) UZBEK FICTION.
Cikáni z Kaganu aneb jak jsme s Jitkou dělaly Lulilapky
Míříme tedy do cigánské vesnice KAGAN bez doprovodu. Garik tu již fotil a prý to bude neuvěřitelný zážitek. Po malém bloudění náš autobus přijíždí na místo. Dlouhá prašná ulice lemovaná nízkými bílými staveními se táhne do dáli. Všude postávají muži hodně temné pleti a tváří se zarputile. Mám strach. Tady mám dobrovolně vylézt z bezpečí autobusu? Představa pěkných fotek a důvěra v Garika však převáží nad obavami a rozvážně se vydáváme na ulici. Hned k nám přibíhá houf dětí a zvědavě si nás prohlížejí. Černovlasí, okatí, s nudlí u nosu, s úsměvy od ucha k uchu. Jsou úchvatní, energie sama. Nedůvěřivé výrazy v obličejích mužů se rozplývají hned jak zahlédnou Garika a mění se v dobrosrdečné. Objetí a pevné stisky rukou tomu dávají záruku. Bane, tady to nebude o strach. Naopak – tady to bude P.A.R.Á.D.A. „Vítejte! Pojďte s námi za baronem, bude rád.“ A tak vcházíme do sídla místní cigánské honorace. Velká místnost pokrytá koberci všemožných barev a vzorů. Na zemi jen koberce, absolutně čisté, nikde ani drobeček. Na stěnách také koberce (teprve po návštěvě továrny na jejich výrobu a zjištění ceny nám došlo, že představují celé jmění) a jedna rodinná fotografie. Ctihodný a vážený baron v bílé košili, vyšívané vestě a čepičce tubetějce nás usazuje okolo stěn. Sám si sedá doprostřed místnosti, jeho synové s odstupem okolo něj, děti a ženy zvědavě pokukují ze zadního kouta. Baron je evidentně vážená osoba s obrovským respektem. Jak by ne, vždyť jako jediný z vesnice sám podnikl cestu do Mekky a to je prostě bomba! Jen luskne prsty a již se před nás rozprostírá zlatý ubrus a členové rodiny nám přinášejí čaj. Garik mu podává knihu z minulé výpravy a množství fotografií. Baron je potěšen a udělá prý pro nás vše, co si budeme přát. Prosíme o průvodce, kteří by se nám věnovali, drželi nad námi ochrannou ruku a zavedli nás do rodin. Žádný problém. Nás s Jitkou si bere baronův mladší syn a nejprve nás cvičně zavede přes ulici k dědovi, který vypadá velmi sebejistě – všichni se ho bojí včetně psa, který pod jeho pohledem sklopí uši, stáhne ocas, kňučí a plazí se v prachu. Pokud se k nám moc přiblíží děti a otravují nás, bere kámen se země… ty se ihned obrací a běží pryč. Pan Děd nám pyšně ukazuje prašný dvůr, na kterém chová kozly a bojové kohouty – nebo lépe řečeno monstra připomínající obrovské oškubané ptáky s mohutnýma nohama, silnými pařáty a zobáky. „Jsou to místní šampioni,“ dodává a zasněně se dívá na své miláčky.
Poté nás čeká rodina našeho průvodce: manželka, dcera, syn a novorozeně. Jsou milí. V sedě na zemi popíjíme opět čaj a přitom se dozvídáme, že nejsou Cikáni, ale Luli. Pracovat jezdí načerno do Ruska, kde je zarplata dobrá. Z vydělaných peněz potom delší dobu vyžívají. Když se ptám, do které třídy chodí jejich 11ctiletá dcera, tak prý do žádné. Škola se tu pravděpodobně nekoná. Pochovám si miminko, prohlédneme pokoj – asi kuchyň a pokoj – asi ložnici. Není v nich žádný rozdíl, jen koberce a koberce. Pak se přemístíme na zahradu, kde ženy právě pečou v okrouhlé peci chleba. Také si to zkusím. Když úspěšně připlácnu chlebovou placku na rozpálenou stěnu pícky, pestrobarevný dav, který se kolem nás nějak nenápadně shromáždil, propukne v jásot! Bezva, možná bych sem zapadla. Až mě přestane bavit náš evropský přetechnizovaný stresující shon, nakoupím za všechny naspořené peníze koberce a odstěhuji se sem. Budu pro všechny péct chleba a budu ščastliva.
Vše probíhalo v pohodě, tmaví přátelé nám projevovali úctu, pouštěli první do dveří, rovnali naše boty na schodech, dělali pro naše fotografie co jsme chtěli my, až do chvíle, kdy je napadlo, že by se s námi mohli společně fotit. Zpočátku se naše ego tetelilo. To jsme ale světoznámí fotografové! Časem však naše euforie poklesla a my si uvědomili, že vlastně nebudeme mít žádnou fotku – kvůli kterým jsme sem přijeli – jen kvanta našich portrétů s cigoši. Nu což, kdoví s čím se dají vyhrát fotosalony…
Poté, co nás opustil náš průvodce, neb jeho veškeré příbuzenstvo bylo zdokumentováno se naše situace povážlivě zhoršuje. Začínáme s Jitkou být obleženy zvětšujícím se davem místních obyvatel různého stáří a pohlaví. V místnostech to ještě jde – přeci jenom mají svou kapacitu a pojmou jen limitované množství Lulů – nelimitovaně jich pak visí na oknech, mřížích, okenicích, futrech a lustrech. Totální pohroma nastává v okamžiku, kdy opustíme místnost a vstoupíme na ulici. To se dav zmnohonásobí – hlavně děti se exponenciální křivkou namnoží a temperamentně a neúnavně se na nás vrhají. Křičí: „Sestra, sestra,“ tahají nás za ruce, kalhoty, otlapkávají foťák, vyskakují do výšky a snaží se dostat do záběru objektivu. Starší lidé postávají u domů v nesmírně fotogenických skupinkách, ale osnímkovat je je absolutně nemožné. V okamžiku. Kdy na ně zamířím fotoaparát, objeví se v tom směru horda dětí, postaví se do pozoru před mou vyhlédnutou kompozici a dokonale ji zakryje. Snažím se zaměřit pěknou fotku, mít pevnou ruku a zmáčknout spoušť …ale… visí na mě pět dětí, dalších deset se tlačí okolo, čtyři další mě zezadu tahají jiným směrem. Pot ze mě leje proudem, v oku mám tik, v hlavě se mi točí tornádo. Ještě před chvilkou roztomilé okaté dětičky mi splývají ve stohlavou saň, která lační po mé krvi. Pomóc, já chci pryč! Už tady nevydržím ani minutu! Kde je ten hodný děd s dlažební kostkou v ruce, aby ty zmetky ode mne odehnal? Už nechci být slavná fotografka, já chci domů!
Nekoukám nalevo ani napravo a řítím se přímým směrem k autobusu. Snažím se nevnímat křik dětského davu, který běží těsně vedle mne. Konečně! Dveře autobusu se otvírají. S chutí je za sebou zabouchnu a zchvácená padám na své sedadlo. Autobus plave ve vlnách rozesmátých dětských tvářiček s chybějícími předními zuby. Malé ručky se snaží proniknout dovnitř skrze sklo. Startujeme a odjíždíme. Za námi i vedle nás dav rozvášněných dětiček. Ani Bruce Willis by se nemusel stydět za takové ovace a hromadné šílenství. Ať si svou slávu užívá sám. Díky, já nechci!
…Teprve až večer při vyprávění ostatních členů výpravy nám s Jitkou došlo, jak všechno bylo doopravdy. My jsme byly ty viditelné, na které se soustředila pozornost. My jsme na sebe nalákaly davy slávychtivých dětí a zatímco my zmíraly pod hordou, ulice se vyklidily a ostatní nerušeně a v klidu procházeli domy, pořizovali úžasné fotografie plné prostoru. Budiž jim to přáno, rády jsme službu pro své přátele udělaly. To konstatujeme my – Veronika a Jitka – ve funkci mucholapek – tedy přesněji řečeno Lulilapek.
Vytvořil