Několik informací o Františkovi Dostálovi (podle slov Jiřího Hellera, ředitele galerie WWG.CZ): Fotograf František Dostál si nevymýšlí. Netvoří aranžované situace, které vyvolávají na tvářích úsměv, či dokonce smích. Pan Dostál tyto situace prožívá. Desítky let pozoruje život. Každému člověku se občas stane, že se potká se situacemi, jimž se mimoděk zasměje. Pan Dostál dostal od svých sudiček do vínku minimálně tři vlastnosti - schopnost rozpoznat situace, které vykouzlí na tváři pozorovatelů úsměv, schopnost tyto situace, z nichž mnohé jsou pomíjivé v řádech vteřin, zachytit na fotografický materiál, mimořádnou pracovitost nebo lépe, chcete-li, píli.
Sám o sobě říká, že je fotograf - chodec. Za několik desítek let urazil po pražských ulicích tisíce kilometrů. Žádný radní nezná své město tak důkladně jako on. Kontrasty moderních staveb s klasickou výstavbou minulých století, tramvajové koleje, které končí v nové dlažbě, asfalt střídaný s dlažební kostkou, satelitní hnízda vytlačující domovy ptáků. Postatnou součástí města je v objektivu pana Dostála člověk. V objektivu i v srdci. Člověk odpočívající, jdoucí, šťastný i zamyšlený, velmi často nesoucí předměty nebo jiné své břímě. V objektivu pana Dostála je většinou zobrazován v úsměvné až humorné situaci. Desítky novin a časopisů přinášely a přinášejí na svých stránkách tisíce jeho většinou černobílých snímků. Možná, že by se ve srovnání počtu otištěných fotografií jako volný fotograf umístil v České republice na velmi vysoké příčce. Tipuji místo první. Ne vždy však byl autor řazen do výběru nejlepších. Nesnažil se o to být řazen. Snažil se dělat poctivou fotografii.
Vraťme se však k humoru. Jeho poetika většinou neuráží a nezesměšňuje. Hranice v této oblasti je velice tenká. Jak sám říká, na této tématice, na lidech, nechce vydělávat, snaží se mapovat život. Z jeho veselejší stránky.
Popsat tvorbu Františka Dostála není jednoduché. V průběhu let získal desítky prvních míst v českých i mezinárodních soutěžích. Uspořádal řadu výstav, vydal fotografické monografie. V soutěžích jsou jeho obesílaná témata člověk, život města nebo přímo humor. V případě svobodného šíření umění mohl být řazen k světovým fotografům, dosáhl by třeba k úspěchům a majetku pozorovatele života Elliotta Erwitta.
Jeho souborná výstava v legendární pražské výstavní síni v Fotochemě v roce 1986 obsahovala výstavní soubor s několika sty fotografií. Výstavní síň byla po většinu dne plná lidí. Už tato věta je významná a o něčem svědčí. Mnohé výstavní síně i s výběrem nejlepších fotografií určité země zejí permanentně prázdnotou. Lidé se rádi dívají na sebe. Poznávají se. Buďto přímo jako osoby nebo v jednotlivých situacích. Poté se nesmějí vyobrazeným. Smějí se sobě. Mamince vezoucí si rezervní pneumatiku v dětském kočárku, piánu, které muselo být stěhováno do bytu oknem z ulice ve druhém patře jeřábem, srovnání otužilce vylézajícího z prosincové vánoční Vltavy spolu s lidmi v silných vlněných kabátech. Pár bot, zutý a odložený před vstupem do kanálů městské kanalizace. Dvojice psů, které si sdělují svůj názor na právě oddanou dvojici v pozadí. Znají své majitele nejlépe. Vyměňují si zkušenosti. Co bylo a bude.
Vraťme se však k zmíněné Fotochemě. Tehdy, neznajíce ještě osobně pana Dostála, jsem do pamětní knihy napsal: "Ať otevírám kterýkoliv časopis či noviny, přemýšlím, zdali jste ďábel nebo skupina plodných autorů". Tato věta byla otištěna v jedné z jeho mnoha fotografických monografií s názvem Lidé pravděpodobní o dva roky později.
Mezi životní témata Františka Dostála patří nejenom člověk ve městě, ale i příběhy na plovárnách, vztah pána tvorstva ke zvířatům. K psům a koním zejména. Pan Dostál věnuje mnoho své energie i osobám s omezenými možnosti pohybových aktivit. Sloveso věnuje v předchozí větě bylo zcela výstižné.
Až potkáte Františka Dostála, jenom lehce se na něj usmějte a řekněte "ty Vaše fotky nejsou špatný". Chlapovi se správně naladěným srdcem netřeba říkat superlativy. Vaše ocenění pochopí a přijme.
Instalace výstavy
Je to neuvěřitelné, ale v galerii je ode dneška ke shlédnutí již jubilejní 20. výstava!!!!
| František Dostál s Alenou Vykulilovou obdivují systém Halbe rahmen... |
| práce jim jde od ruky... |
| Františku, tuhle fotografii pověs na hodně viditelné místo... |
| autor a jeho "kamarád" při toulkách Prahou |
| Už je to uděláno, už je to hotovo! |
| Neváhejte a přijďte se potěšit fotografiemi, které na Vaší tváři vykouzlí úsměv! |
Foto: Alena Vykulilová a Veronika Souralová
Vernisáž 21.9. proběhla v pohodové náladě. Jak jinak. V Academicu to ani jinak nejde.
| Chvilka před zahájením besedy. Posluchači napjatě očekávají, pan Dostál se soustředí. |
| A je to tady. Jiří Heller poté, co zahrál na svůj ausralský nástroj didgeridoo, chopil se nástroje dalšího - digitálního. |
| Alena vykuilová dokumentuje, František Dostál povídá, jak fotil lidi v ulicích Prahy, na Sázavě, jak se jeho momentky časem změnily v sociální dokument... |
| ... jak publikoval své fotografie v mnoha časopisech, proč preferuje klasické černobílé fotografie před těmi barevnými přeostřenými obrázky... |
| ...ktrerým autorům tleská a jsou mu inspirací... |
| ...také vyprávěl příběhy jednotlivých fotografií. Třeba jak vznikla zrovna tato. |
| Po ukončení besedy podepisoval svou novou knihu Praha ve společné péči obyvatel s předmluvou Bohumila Hrabala. Stanislav Boloňský se už těší na pěkné počteníčko. |
| Fotografka Margita Mancová kolem sebe vždy šíří veselou náladu. |
| knížek bylo málo, zájemců hodně... |
| Ten dělá to (hraje na didgeridoo) a ten (ta) zas tohle (čte si Digifoto |
| Rozhovor se současnou starostkou Roztok... |
| Pane Sourale, vážně se nechcete začít učit hrát na tento nástroj? Přináší to uvolnění a relaxaci... |
| Manželé Drdovi, díky, že jste přišli. Roztočáky tu vždy rádi vidíme! |
| závěrečné foto do galerijního alba |
Foto Roman Suk a Alena Vykulilová
Vytvořil